Jak to všechno začalo

Psal se rok 2010, kdy mé tělo začalo vydávat varovné signály. Nešlo o nic drobného – žádná rýmička, ale solidní náběh na to, že by si člověk měl začít dávat pozor.

V tom se objevil kamarád s tím, že má bezva nápad. "Hele, slyšel jsem o kurzu REIKI," říká mi s výrazem objevitele Nového světa. "Pojď se mnou."

Já, jakožto člověk zcela materialisticky založený, jsem na to samozřejmě kývnul. Jednak proto, že jsem nechtěl být za zpátečníka, a jednak proto, že jsem si myslel, že Reiki je buď japonská nudlová polévka, nebo nějaký druh masáže.

Na cestu jsme se vybavili – jak jinak – lahví rumu. Ne kvůli odvaze, ale čistě preventivně. Nikdy nevíte, co na vás v Letinech číhá. Přijedeme tam – a co nevidíme: samé ženy. A ne ledajaké! Bavily se o věcech, nad kterými jsem kroutil hlavou tak vehementně, že jsem si málem vykloubil krční obratel. Mluvilo se o čakrách, energii, vibracích… Cítil jsem se tam asi tak doma, jako kominík na sjezdu holubářů.

Pak přišel Jarda. Mistr. Takový týpek – řeč klidná, pohled hluboký. Začal vyprávět o energii vesmíru, duchovních kanálech a vnitřním světle. A já? Já koukal jak tele na vrata. Nepřeháním – nerozuměl jsem ani slovu. Cítil jsem se jako ateista v kostele, co si spletl nedělní kázání s koncertem.

Pak přišlo první zasvěcení. Čekal jsem zázrak. A ono… nic. Druhé zasvěcení? Ticho po pěšině. Jen moje racionální já si mnulo ruce a říkalo: "Vidíš? Já to říkal."

Ale po třetím zasvěcení se mi udělalo nevolno. Ne takové to "mám hlad", ale spíš "kde je nejbližší kýbl". Bylo mi tak zle, že jsem přemýšlel, jestli není Reiki jen sofistikovaný způsob, jak si vyvolat duchovní otravu.

Ale protože jsem zaplatil, vydržel jsem.

A pak to přišlo. Čtvrté zasvěcení. Stál jsem u okna, hleděl ven – a najednou: ZÁŘE. Ne ledajaká! Zlatavě rudé světlo mě prostoupilo celého. Tak intenzivní záři jsem neviděl ani při svařování. V té jediné pikosekundě mi došlo, že tohle je moje cesta.

Změnil jsem se. Ne hned, samozřejmě – nikdo se nestane Buddhou během víkendu. Ale postupně jsem začal chápat, že svět není jen hmota. A co víc – začal jsem pomáhat ostatním. Ne jako superhrdina s pláštěm, ale jako člověk, který něčím prošel a nechce si to nechat pro sebe.

Dnes zasvěcuji lidi do všech stupňů Reiki, pomáhám s odstraňováním strachů a bloků.

Neříkám, že všichni uvidí světlo – někteří třeba jen cítí teplo nebo klid. Ale to stačí. Protože světlo má každý v sobě. Jen je občas potřeba, aby vám někdo připomněl to, co uvnitř dávno víte.

Já jsem to světlo, které mě vždy povede.